ženy a média

Tisíce Japonek si myslely, že zákon o rovných příležitostech, poprvé zavedený v roce 1985, změní postavení zaměstnaných žen. Ženy očekávaly nové možnosti, zlepšení pracovních podmínek i kariérní postup. To však ale zůstalo jen v rovině snu. Během dvaceti let se totiž v otázce zaměstnávání japonských žen prakticky nic nezměnilo.

Experti a expertky zabývající se tímto problémem poukazují na to, že největší bariérou při zaměstnávání žen je tamní kultura, především ta korporátní. Od zaměstnanců se totiž v Japonsku očekává, že budou pracovat od časných ranních hodin až do pozdního večera. A právě to je pro ženy-matky nepřijatelné. Dalším problémem je fakt, že ve skutečnosti neexistuje možnost, jak se proti diskriminaci na pracovišti bránit.

Během dvaceti let žádný posun

Japonky dnes nejčastěji pracují ve službách a obchodu, dále pak ve stravovacích zařízeních a v lehkém průmyslu. Na vrcholové pozice ale dosáhne jen opravdové minimum z nich.

V roce 1985 zastávalo pouze 6,6 procent Japonek řídící post. O dvacet let později se jejich počet zvýšil jen na 10,1 procenta, což byl vůbec nejnižší nárůst v zemích, které Mezinárodní organizace práce sleduje.

Pro srovnání: Třicetiprocentní hranici překročily ve stejném roce ženy v Norsku, Velké Británii, Austrálii a Německu, v USA se jejich počet vyšplhal až na 42,5 procent. Nejvíce žen zaměstnaných v managementu vykazovaly v roce 2005 Filipíny, a to bezmála 60 procent.

Počet žen v managementu: srovnání s roky 1985 a 2005

zdroj údajů: Mezinárodní organizace práce

Navzdory tomu, že se rok od roku zvyšuje počet žen, jež dosahují vysokoškolské vzdělání, jejich počet ve vrcholových pozicích roste jen velmi pomalu. Stejně jako v jiných zemích, také v Japonsku ženy pobírají podstatně nižší mzdu než muži - v průměru vydělávají o deset až dvacet procent méně.

Pracovní doba překročí 12 hodin

Největším problémem při zaměstnávání žen je extrémně dlouhá pracovní doba. V Japonsku se tak stává standardem i tento pracovní scénář: Pracovní doba některých žen začíná už kolem sedmé hodiny ranní - po dvanácti hodinách se ty, jež mají děti, zastavují doma, aby alespoň na chvíli své ratolesti spatřily a mohly je uložit ke spánku. Pak se ovšem opětovně vrací do práce, aby stihly dokončit to, co za více než 12hodinovou směnu nedokázaly. A právě to je hlavní důvod, proč se japonské ženy nemohou dostat na vrcholové pozice.

Ženy navíc nemají čas, aby se vypracovaly, protože v Japonsku platí, že ženy mezi 25. až 30. rokem života obvykle otěhotní. A patnáctihodinová pracovní doba s mateřstvím opravdu skloubit nejde. Šanci stoupat v kariéře tak mají jen ty, které se neprovdají a nemají děti. Japonsko tak postupně začíná čelit stejnému trendu, jako ostatní vyspělé země - snižuje se počet narozených dětí, naopak roste počet tzv. singles, tedy lidí žijících bez partnera nebo jen ve volném svazku.

Bránit se proti diskriminaci? Těžko

Přestože je diskriminace žen na pracovním trhu v Japonsku zřejmá, existují pouze minimální možnosti, jak ji napravit. Japonci a Japonky, vzhledem ke kultuře, v níž žijí, jen neradi vedou jakékoliv spory, včetně těch soudních.

Dalším problémem pak je, že zákon o rovných příležitostech, který v zemi platí od roku 1985, je v podstatě stále neefektivní, a to navzdory tomu, že už prošel dvěma revizemi. Stále totiž nepočítá s opravdovým postihem společností, jež ženy diskriminují. To nejhorší, co v souvislosti s porušením tohoto zákona může ministr práce učinit, je pronesení veřejné výhrůžky firmě, která se proti pravidlům provinila. Ve více než dvacetileté praxi, co zákon platí, však žádný ministr něco takového neudělal.

Právě kvůli nerovným příležitostem si Japonsko vysloužilo vůbec nejhorší umístění mezi nejbohatšími zeměmi světa - v roce 2006 obsadilo podle měření Mezinárodní organizace práce 42. příčku ze 75. Dostalo se například i za takové státy, jako je Makedonie. 

Na paradoxní situaci upozorňuje sám japonský ministr práce, když uvádí, že "dokonce i v Pakistánu mají ženy premiérku, a to si musí zahalovat tváře".

(kz)