ženy a média

Nejjednoduší odpovědí je skutečnost, že pro český jazyk je odvozování ženských příjmení od těch mužských přirozené. Čeština navíc neumožňuje skloňování příjmení žen bez koncovky -ová či -a.

Obvyklý argument feministických aktivistek je, že přechýlený tvar vyjadřuje vlastnický vztah muže k ženě - během svého života tak žena, v souvislosti s příjmením, vystřídá hned dvě podřízené role (otec-dcera, manžel-manželka). Podle Michaela Hausera z Ústavu pro jazyk Český je ale "velkou zvláštností některých publicistů, redaktorů a českých feministek, že z žen dělají muže, když zavrhují ženské koncovky příjmení jako projev patriarchátu nebo neúcty k osobě." Tito lidé pak dělají v jazyce opak toho, co má feminismus na mysli, totiž povzbudit sebevědomí žen, aby se nebály být ženami. "To už by bylo lepší, aby feministky prosazovaly obrácení rolí a přetvoření mužských příjmení tak, aby vyjadřovala, že muž náleží ženě, jak je to v Nerudově fejetu Za padesát let - na firemních štítech by bylo napsáno: Antonín Procházčin, František Proščin, modista)." Zbývá jen dodat, že současná žena má na výběr - společnost se už nepozastavuje nad tím, když si po sňatku ponechá své příjmení, případně začne užívat to své i mužské současně.

Z pohledu novinářské praxe se přechylování jeví jako důležité s ohledem na identifikaci osoby (tvar jasně signalizuje, zda jde o muže, nebo ženu, což je v případě, kdy jde o neobvyklé či nezvyklé příjmení, zásadní informace). Žurnalisté a žurnalistky málokdy v komunikátu opakují celé jméno (tedy křestní i příjmení), častěji používají pouze příjmení, a to kvůli úspoře místa. Pokud by z dalšího textu nebylo patrné, o koho konkrétně jde (příklad: senátorka Hillary Clinton a bývalý prezident USA Bill Clinton), mohlo by dojít k faktické záměně dvou osob. Přechýlení příjmení však žádný takový spor nevyvolá. Přípony -ová či -a navíc umožňují jméno skloňovat a tím i možnost vyvarovat se těžkopádně znějícím větám, postrádajícím logickou strukturu.

V neprospěch přechylování ale hovoří, vedle faktické záměny osoby, ještě obtížnosti vyplývající z hledání správného tvaru (viz Yoko Ono), "násilné" přechylování u příjmení zakončených samohláskou (Cipi Livni - Livniová, Marilyn Monroe - Monroeová), případně i nárůst počtu znaků, což je v mediálních textech nemyslitelné (viz příklad z perexu: Rita Leviová-Montalciniová).

Spolu s tím ale ještě jazykové neznalosti, které často provázejí práci jednotlivých novinářů a novinářek - k přechýlení příjmení často dochází i tehdy, když už tvar sám o sobě signalizuje, že jde o ženu (např. přechylovat jméno Radkowska není korektní, neboť tento tvar je již přechýlen).

Důležité je přitom uvést, že navzdory původnímu záměru autora či autorky komunikátu příjmení nepřechylovat, jsou to většinou editoři (případně jazyková poradna v redakci), kteří rozhodují o pravém opaku, tedy o přepsání cizího příjmení s koncovkou -ová za každou cenu.

(kz)

(citace Michael Hauser: Obrana jazyka. A2 kulturní týdeník, 6.6.2007, s. 16)