ženy a média

Co na to říct?Samotný potrat je hrůza.

Nasi zname taky doporucovali potrat, ze podle vseho se na 95 % dite narodi s tezkou vadou. Znama dite donosila a porodila zdraveho chlapecka. Nekdy se i vedecke metody diagnostiky mohou mylit. Kdyby znama podstoupila potrat, nemela by zdraveho chlapecka. Kdovi, jak by to dopadlo ve vyse zminenem pripade?

Proč je ukončení těhotenství vnímáno společností jako přijatelný zákrok? Proto, že se odehrává v tichosti operačních sálů? Proto, že oběti nejsou tolik vidět? Nikdo je neznal a nikomu nechybí?
Otázka interrupcí je často mylně zužována na střet věřících s nevěřícími. Ale interrupce není otázkou víry, ale svobody spojené s odpovědností a respektu k právům nenarozeného dítěte.
Hlavním argumentem zastánců potratů je obhajoba práva ženy, jejího rozhodování o svém těle. Uměle oplodněné vajíčko lze umístit i do těla jiné vhodné ženy než biologické matky. Nenarozené dítě tedy již od početí, tj. od splynutí pohlavních buněk, je jedinečná a nezávislá bytost proto, že v tuto chvíli v sobě nese kompletní informaci pro svůj další růst a vývoj. Veškerá závislost je na poskytované výživě a prostředí pro růst a vývoj, nikoliv na biologické matce. A tato závislost v různých formách přetrvává i do doby, kdy je dítě dávno na světě. Rozhodování o ukončení těhotenství není tedy rozhodování ženy o vlastním těle, ale rozhodování ženy o životě či smrti jiné lidské bytosti, která je v danou chvíli na ní závislá. Svoboda ženy zde naráží na právo nenarozeného dítěte na život a společnost by měla více chránit toho nejslabšího.
Za početí dítěte jsou odpovědni oba rodiče (s výjimkou znásilnění). Zastánci potratů často argumentují právě „odpovědností“, tj. že je odpovědné přivést dítě do stabilního, láskyplného prostředí se zajištěným příjmem a bydlením. Ano, je odpovědné se chovat tak, aby dítě nebylo přivedeno na svět do neuspořádaných poměrů. Ale v okamžiku, kdy už se to stane, má přednost lidský život. Vždyť do nestabilního prostředí bez lásky, bez příjmu a bez bydlení se žena s dítětem může dostat i později a nebude uvažovat o tom, že by kvůli tomu dítě „odstranila“.
Dalším oblíbeným argumentem obhájců potratů je, že zákazem se stejně potraty nevymýtí. To bychom ale museli legalizovat veškeré protiprávní jednání, protože se jej taky zákazem vymýtit nepodařilo. Ani argument, že je to běžné v civilizovaném světě, neobstojí. Co je běžné, neznamená ještě správné.
Je tedy žádoucí interrupce zákonem omezovat? Ano, je potřeba dát jasný signál a předložit vizi změny přístupu společnosti k této otázce a postupně právo na potrat omezovat. Ruku v ruce s postupným omezováním práva na potrat musí jít zákonné úpravy posilující odpovědnost otců za jejich dítě. Tato odpovědnost musí být právně vymahatelná. Je nemyslitelné přenést odpovědnost pouze na ženu. Jsem přesvědčen o tom, že další generace budou vnímat interrupce jako stejné barbarství, za jaké my dnes považujeme kanibalismus.

Opravdu nechápu,proč chce někdo ženám zakazovat potraty.Je to věc každé z nich jak se k tomu postavit.Nepočítám nemoci nebo znásilnění..tam je snad otázka potratu naprosto jasná.Ale i dále,proč by měli ženy mít dítě za každou cenu,když se na rodičovství necítí?Myslím,jako člověk který se narodil matce v 16 letech a celý život trpěl schvaluji všem ženám jejich svobodnou volbu,protože narovinu,tohle bych já svému dítěti neudělala.Dítě má dostávat lásku od rodičů a těžko ji dostane od nějaké dívky,která o svém rodičovství sama nerozhodne a někdo jí to přikáže.Nejdřív naučte všechny chlapce a muže tomu aby se k těhotenství postavili tak jak mají a o rodinu se starali a pak když bude každý muž zodpovědný,tak potraty zakažte..garantuji vám,že to nebude nikdy...a nevidím jediný důvod proč by muži měli dělat děti a ženy pak měly přikázané je rodit i za cenu,že na to budou samy.Jestli bude žena svobodná matka nebo nebude je jen na ní a nechte to na ní..starejte se radši o svoje ženy a děti než o otázku potratů jiných žen.

Vážená belldandy, dovolte mi reagovat na některé Vaše názory (část 2.):

> Já rozumím vašemu stanovisku, že člověk je člověk už od zplození. Udělat si ideální stanovisko je
> však jednoduché. Realita bývá trochu košatější.

Přesně tak, skutečnost je vždy mnohem košatější, než si v danný okamžik představujeme. To platí i o plodu. Před 50-ti lety jsme si mysleli, že do N-tého týdne je to jen shluk buněk, pohyby jsme registrovali až od 17. týdne atd. Čím více se o dané věci dozvídáme, tím více vidíme její “košatost”, v případě plodu tím více vidíme že je to ČLOVĚK. Dnes nikdo nedokáže vědecky stanovit hranici, od kdy je plod člověkem.

> Připusťte minimálně, že se tu setkávají práva onoho plodu s právy ženy. Řeknete, že plodu jde jen o
> život, zatímco ženě jde jen o pár nepříjemností s těhotenstvím a porodem. Možná, že to jen znamená,
> že nevíte, co je to být těhotná, a že nevíte, co je to rodit.

Věřte mi, že vím moc dobře, co tyto věci znamenají, ale vím také, co znamená smrt. A právě proto, že plodu jde o ŽIVOT, se k otázce umělých potratů stavím tak, jak popisuji a odmítám redukci celé problematiky na “střet práva ženy a plodu”. Možná se na to tak dívat můžeme, pak ale výsledek takové úvahy musí být jednoznačný. Nebo snad znáte jediný právní systém na světě, který by v případě “střetu” zájmů dvou osob, kdy jedné “jde o život” a druhé nikoliv, se nepřiklonil na stranu té první?

> A naposledy: Přerušení těhotenství ze zdravotních důvodu je možná trochu častějším jevem než si
> myslíte. Možná si jen málo všímáte žen kolem sebe, když máte pocit, že je to něco až tak okrajového.

Promiňte, ale zde se mýlíte Vy, statistiky mluví zcela jasně: např. v Polsku bylo v osmdesátých letech prováděno asi 100.000 umělých potratů ročně (tj. v poměru k počtu obyvatelstva zhruba stejně jako u nás), nyní, když jsou povoleny umělé potraty jen ze zdravotních důvodů, je jich prováděno méně než 200 (slovy dvě stě, žádná nula mi tam nevypadla).

> Za sebe musím opakovat - chápu sice morální důvody pro ochranu plodu, ale nemohu se smířit
> s tím že to bude zákon, co jej bude chránit. Chraňte si život vší možnou silou ... ale bez použití represe.

Prosím, vysvětlete mi, jak je možné život chránit v současné společnosti jinak, než zákonem. Myslíte si, že třeba Váš život by byl ochráněn stejně dobře, pokud bychom zrušili trestní zákoník? Nebuďme utopisté ...

Vážená belldandy, dovolte mi reagovat na některé Vaše názory (část 1.):

> Potrat není nic příjemného a myslet si žena ho postoupí jen z rozmaru mi přijde podivné.

Nikde jsem nenapsal, že ženy podstupují potrat z rozmaru, napsal jsem jen, že pomocí interupce je "řešena" celá škála problémů od sociálních až po zmiňované "negativní psychické ovlivňování nemilovaného dítěte". Jestli tyto důvody považujete za “rozmary” žen, pak celou diskusi stavíte do ještě absurdnější pozice, než jsem si původně myslel.

> Opravdu se jen tak nesmířím s tím, aby mi muži říkali, že musím povinně rodit. ... To, že mě někdo
> přinutí k těhotenství, to je pro mě traumatizující a děsivá představa.

S tím se rozhodně nesmiřujte, ba co víc, pokud o něčem takovém víte, jste povinna to oznámit policii, neboť by se jednalo o trestný čin. “Rození”, jak víte, musí předcházet početí. Nucení k “rození” by tedy vyžadovalo nucení k početí a to, pokud se děje proti vůli jednoho z partnerů, je podle našich zákonů trestným činem.

> Nakonec se o děti staráme v 95% případů my. ... Skutečně si myslím, že bychom o tom měli
> rozhodovat více, nikoliv úplně, my. Protože na nás potom leží většina následné odpovědnosti.

Ano, každý průměrně inteligentní muž si uvědomuje, že tíha starostí o děti (těhotenstvím počínaje) leží zejména na ženě a každý alespoň průměrně milující muž je jí za to hluboce vděčný a snaží se jí, pokud je to možné, pomoci.

Já hlavně říkám, že vy si myslíte, že musíte něco zakazovat a nařizovat a já, že máte dát prostor člověku pro jeho svědomí. Mám pocit, že to je současný stav myšlení, na všechno mít zákon. Ať nás zákon chrání i před námi samými.

Potrat není nic příjemného a myslet si žena ho postoupí jen z rozmaru mi přijde podivné.

A máte pravdu. Opravdu se jen tak nesmířím s tím, aby mi muži říkali, že musím povinně rodit. Nakonec se o děti staráme v 95% případů my.

Není nápadné, že péče o děti je většinou na ženách, ale starost s morálností potratů mají nejvíce muži?

Skutečně si myslím, že bychom o tom měli rozhodvat více, nikoliv úplně, my. Protože na nás potom leží většina následné odpovědnosti.

Já rozumím vašemu stanoviku, že člověk je člověk už od zplození. Udělat si ideální stanovisko je však jednoduché. Realita bývá trochu košatější.

Připusťte minimálně, že se tu setkávají práva onoho plodu s právy ženy. Řeknete, že plodu jde jen o život, zatímco ženě jde jen o pár nepříjemností s těhotenstvím a porodem. Možná, že to jen znamená, že nevíte, co je to být těhotná, a že nevíte, co je to rodit.

Z vašeho stanoviska - já zlehčuji důležitost života dítěte. Z mého však - vy zlehčujete úlohu, kterou při tom žena má. Ta je příliš zásadní na to, aby o ní rozhodoval někdo jiný.

To, že mě někdo přinutí k těhotenství, to je pro mě traumatizující a děsivá představa. (Vím, vím, řeknete - k těhotenství ne - jen k donošení plodu, ale já to cítím jako hodně blízké.)

Je to tak, že nejsem pro potraty, ale měla bych opravdu strach žít ve státě, kde jsou nelegální. To je kilometry vzdálené tomu je schvalovat.

A naposledy: Přerušení těhotenství ze zdravotních důvodu je možná trochu častějším jevem než si myslíte. Možná si jen málo všímáte žen kolem sebe, když máte pocit, že je to něco až tak okrajového.

Na závěr: Je mi více než jasné, že se žádného kooudného konce nedobereme. Možná byste řekl, být žena tvrdím totéž. Nebo moje žena si myslí totéž. A možná to tak je.

Za sebe musím opakovat - chápu sice morální důvody pro ochranu plodu, ale nemohu se smířit s tím že to bude zákon, co jej bude chránit.

Chraňte si život vší možnou silou ... ale bez použití represe. Žena, která je trestána za to, že podstoupila potrat ve mně totiž rozhodně nebudí žádný pocit, že dobro zvítětilo. A proto mi - trestat ji - nepříjde jako něco morálního.

Vám asi ano a na tom se nikdy nedokážeme shodnout.

dovolte mi, abych Vám odpověděl oběma najednou. Obě používáte pro podporu svého stanoviska extrémní příklady (ozařování matky, chybějící část mozku dítěte, ...). Vím, tyto tragické případy se stávají a představují pro matku a celou rodinu obrovskou bolest a trápení. Ale kolik takových případů v ČR ročně nastane? A kolik je v ČR ročně potratů?

Prosím Vás, nemíchejte diskusi o takto závažných zdravotních situacích s obecnou diskusí o potratech. Jistě víte, že hlavní problém našeho potratového zákona je zejména v tom, že umožňuje do 12 týdne těhotenství plod usmrtit prakticky "bez udání důvodu" a to ještě za právně velmi pochybných okolností (viz např. rozbor na http://www.prolife.cz/potrat/?id=263). Pomocí interupce je pak vetšinou "řešena" celá škála "problémů" od sociálních až po Vámi zmiňované "negativní psychické ovlivňování nemilovaného dítěte" (abych byl správně pochopen, úplně souhlasím s tím, že psychika dítěte je ovlivňována rodiči, ale toto přece nelze řešit zabitím dítěte!!!). Nezlobte se, ale obhajovat právo ženy na potrat v podobě, jak se uplatňuje v ČR, vámi uvedenými extrémními zdravotními stavy není úplně korektní. Ano, o těchto situacích možná může být vedena lékařská diskuse (svým způsobem dosti podobná té, kdy tzv. "odpojit nemocného od přístrojů"), ale nesmí to být použito k obhajobě potratů, které jsou v 99% prováděny z jiných důvodů.

K argumentu "počet potratů klesá": Klesající počet prováděných potratů je sice pozitivní, ale k otázce legálnosti potratů to žádný vztah nemá. Společnost si stanovuje svoje zákony na základě morálky, nikoliv četnosti daného jevu. Pokud jsme např. přesvědčeni, že není správné, aby řidiči přejížděli na přechodech chodce, tak se podle toho vytvoří zákon a nezkoumá se napřed, zda trend usmrcených na přechodech stoupá nebo klesá.

K otázce "přijatelnosti zabití dítě po porodu": Ne, určitě mi to nepřipadne přijatelnější, jen nevidím žádný rozdíl v zabití před a po porodu. Vy rozdíl vidíte? Snad ne to známé "co oči nevidí, srdce nebolí"? Tento argument mohl platit tak před 20 lety, ale dnes díky moderním zobrazovacím metodám ("ultrazvuk") už "vidíme" (resp. kdo chce vidět, vidí).

Ad. "zasahování do práv ženy" a "přežití dítěte mimo tělo matky": jestli jsem Vás dobře pochopil, tak máte dojem, že těhotná žena by měla mít právo dítě si někam na čas (nebo celý zbytek těhotenství) odložit a pokud to současná věda nedokáže zajistit, tak musí mít právo dítě usmrtit. Pozoruhodný názor. Nevíme proč, ale Bůh rozmnožování lidí zařídil nějak jinak než u klokanů a s tím toho asi mnoho nenaděláme. Ale že by zrovna toto mělo být důvodem k potratu?

Jsem žena, matka. Nikdy jsem nepodstoupila potrat a doufám, že nikdy nebudu muset. A chci podotknout alespoň toto: 1.Povolit potraty, není totéž jako je doporučit. Jestli se nepletu,jejich počet v naší společnosi klesá. To je dobrý trend. Proč se na něj nespolehnout. Véstlidi k odpovědnosti,místo toho jim něco zakazovat. 2. Nedovedu si představit, že by těhotné ženě s rakovinovým nálezem, kterou čeká ozařování a chemoterapie lékaři potrat neprovedli. Tolik k tomu, že ja matka cimprlich a ze zdravotních důvodů potratí. Vám to nepříjde jako dobrý důvod. 3. Pokud chcete chránit práva nenarozeného dítěte, pak najděte způsob jak přežije mimo tělo matky, jinak zasahuje do jejich práv. Možnost volby nám umožňuje chovat se odpovědně.Jinak se chová někdo odpovědně za nás a my ženy, jsme pak jen stroje na rozmnožování.

Vámi citovaný výrok se vztahoval ke konrétní situaci, kdy žena ví, že plod zemře ještě v její děloze, nebo ihned (či bezprostředně po) porodu, protože jeho poškození je natolik závažné, že se neslučuje s životem ... málokdo si dokáže představit muka, jaká žena prožívá, pokud musí donosit mrtvé dítě, když rodí s vědomím, že dítě již zemřelo, nebo že mu není další pomoci ...

A dovede si někdo z odpůrců a odpůrkyň potratů představit, jaké to je, když žena otěhotní po znásilnění? Bere někdo v úvahu, jak "příjemná" záležitost (myšleno značně ironicky), to musí být?

Výsledky různých výzkumy v oblasti psychologie potvrdily, že psychický stav ženy v době těhotenství má bezesporu obrovský vliv na vývoj dítěte, a to nejen v období nitroděložního vývoje ... stačí porovnat psychologické profily násilníků, vrahů a vesměs ve všech případech lze agresi příčíst dramatickému dětství, sexuálnímu zneužívání vlastními členy rodiny !!!! či negativním vztahům s rodiči obecně apod.

A vám přijde přijatelnější, když matka dítě po porodu zabije proto, že je nechtěné? Jistě, dnes má spousty možností (baby boxy, adopce) ... kolik takových dětí ale skutečně našlo milý a přívětivý domov?

Já mám názor takový, vy zase takový, od toho existuje možnost svobodného vyjadřování. A pokud jste četl pozorně, text přinesl pro i proti potratům, takže se například zamýšlel i nad možností zneužívání potratů ...

Dovolte mi malou (trochu osobní) poznámku k Vaší řečnické otázce: "dovede si Martin Komárek a jemu podobní představit, jak se žena cítí, když nosí plod, o němž ví, že zemře?".

Také mi dříve podobné otázky relativizovaly pohled na potraty prováděné tzv. "ze zdravotních důvodů". Nemohu mluvit za Martina Komárka a nevím co si on dokáže představit, ale já vím moc dobře, co jsem cítil, když jsme s ženou seděli 5 dní u lůžka našeho šestiletého syna a věděli že zemře. Teprve tato zkušenost mi jasně ukázala pravou hodnotu a smysl daru života. Trochu neskromně si myslím, že nyní dokážu jasně rozlišit mezi úmrtím dítěte a jeho zabitím . Dnes vím, že argument typu "jak se cítí matka" je falešný, nebo jasněji řečeno v relaci k otázce zabití dítěte je nepodstatný. Měla jste někdy příležitost se zeptat matky zemřelého dítěte, zda by si přála aby vůbec nebylo počato?

Promiňte, ale vůbec nerozumím tomu, proč by se mělo v souvislosti s potraty "zvažovat, jak se promítne psychický stav budoucí matky do psychiky dítěte, když je už od počátku nechtěné?". To je snad úkol pro nějakou psychologickou pomoc, předpokládám že nechcete naznačit, že by se problém negativního psychického ovlivňování jedné osoby druhou měl řešit zabitím té ovlivňované!

Jak jistě víte, již několik tisíc let není problém zabití jen problémem oběti a toho kdo zabíjí, ale společnosti jako celku (pro řešení případů zabití si pak společnost zřizuje soudy, policii, státní zasupitelství atd.) Proto není možné a priori z diskuse vylučovat muže poukazem na práva ženy. Poukazem na práva ženy by bylo možné argumentovat v případě, pokud by šlo o zabití ženy, zde však mluvíme o zabití někoho jiného (nikdo snad dnes již nezpochybňuje, že plod je někdo jiný než jeho matka).

o kterém píšete, milá paní/slečno kz, ovšem používat ho jako argument je mírně řečeno demagogické. Sama píšete, že se jednalo o dítě. Kdo je ta autorita, která rozhodne, kdy už můžeme malého človíčka zabít a kdy ještě ne? Je dostatečným důvodem předpoklad, že je deformovaný a pravděpodobně zemře pár dní po porodu a nebo stačí to, že by jeho narození zkomplikovalo dovolenou matky u moře? Kde je ta hranice? Můj dědeček například zmizel někde mezi Terezínem a Osvětimí jen pro svůj rasový původ. Myslím, že jeho případ, stejně jako dalších 6 miliónů byl velmi pečlivě posouzen odborníky, i lékaři. Bylo to dobře?
A myslíte si, že interrupce ve Velké Británii smazala všechny problémy té nešťastné maminky; a nebo to je složitější? Co je větší trauma - prožít si přirozenou smrt vlastního dítěte či nechat vlastní dítě roztrhat na kousky?
A mimochdem pokud jde o muže, tak legalizaci interrupcí zajistili ženám liberálně smýšlející muži, nebo se mýlím?