ženy a média

... Když jsem poprvé klikla na jejich webové stránky a pobaveně přečetla kolegyni motto "Mužství je udělováno mužstvím", měla jsem je za další spolek chlápků, kteří si brousí zuby, aby to "nandali těm zatraceným feministkám".

To jsem se ovšem spletla. "Chceme slyšet samotné muže. Jak uvažují, jak cítí, co potřebují. Chceme nabídnout reflexi mužských rolí i možnost pro jejich rozvoj," vysvětluje záměr organizace její ředitel Martin Jára. Dříve působil jako psychoterapeut, osm let pořádal takzvané "mužské skupiny" - workshopy určené mužům k osobnímu růstu. "Zjistili jsme, že je dost mužů, kteří jsou ochotni vyšetřit si tři dni k tomu, že se sejdou a reflektují svůj život. Říkali jsme si, že když to funguje v této skupině, zkusíme tu myšlenku posunout na veřejnou úroveň. Proč máme málo času na rodinu, proč máme víc infarktů myokardu než ženy, proč, když se mluví o krizi mužství, mlčíme? Ženy tu sebereflexi mají, díky desítkám let své emancipace. Muži svoji příležitost teprve objevují," říká štíhlý vysoký muž, jehož tvář si člověk na dlouho zapamatuje. Hovoří rozhodně, zapáleně, ale přesto s jakoby jogínským klidem a mírným úsměvem.

Na vznesené otázky sice muži z LOMu zatím nemají jasné odpovědi, ale důležité pro ně je, že o nich vůbec debatují. Nechtějí totiž, aby se k genderovým otázkám vyjadřovaly hlavně ženy, třeba prostřednictvím nejrůznějších feministických organizací. "Pro mě je nemužné, aby za mě někdo řešil moje věci. Ať se k otcovství či domácímu násilí konečně vyjádří muži sami," říká Jára.

S ženskými organizacemi chce LOM vést dialog, ne válčit. "Feministky upozorňují na problémy, které muži nevidí či zlehčují, i když je minimálně spoluvytvářejí. Mužská perspektiva a odvaha ji prezentovat jsou ale nezbytné," míní Jára. 

LOM se od ledna věnuje právě tématu otcovství. V rámci projektu Moderní táta, posvěceného ministerstvem práce a sociálních věcí, se chystá pro táty a jejich rodiny pořádat několikadenní "zážitkové akce", vysílat je do školek, aby dětem vyprávěli o svém povolání, pořádat literární soutěže (Proč mám rád svého tátu) nebo o vztahu k tátovi dělat mezi dětmi ankety ve školách.

Italský psychoanalytik Luigi Zoja ve své knize Soumrak otců, která nedávno vyšla v češtině, vyslovuje domněnku, že na otcovství není nic automatického ani přirozeného. Biologické zplození dítěte podle něj k zajištění otcovství nestačí. "Otcovství se neobjevuje a nevyjadřuje při narození potomka, nýbrž vzniká krok za krokem ve vztahu otce a dítěte." Zatímco mateřství je instinktivní, otcovství je projevem vůle. I proto byl v Římě syn otcem před veřejností pozvedán nad hlavu, a tím muž jasně říkal světu: Toto je můj syn! Zoja vysvětluje, že každý muž má v pubertě dvě možnosti. Buď se přidá k šikům mužů usilujících celý život o prvenství a nekonečné dobývání žen, nebo k otcovství. To ovšem znamená zodpovědnost a službu.

Tradičním problémem mužů, kteří se rozhodli založit rodinu, byla jejich potřeba vystupovat autoritativně. "Posedlost nutkáním skrývat své pocity, posedlost studem za cítění - nesmírným, trapným, nevědomým a nekontrolovatelným," jak píše Zoja. Dnes se od otce očekává, aby tenhle krunýř odhodil. Navenek, směrem ke společnosti a světu by měl být nadále silný a vítězný, ale vůči rodině a potomkům laskavý a hravý. Je to jistě hezká představa, jen je poměrně náročné jí dostát.

(Pátek Lidových novin)